Do vinice Nivky jsme vyrazily v okamžiku, kdy čerstvě napadl sníh, který ještě nikdo nestačil prošlapat, a tak se před námi rozprostírala nedotčená bílá krajina.

Uprostřed Nivek se zvedá rozhledna Stezka nad vinohrady – dřevěná, vzdušná, přirozeně zasazená do rytmu řádků. V zimě působí ještě výrazněji. Její silueta se ostře rýsovala proti šedobílému nebi a připomínala strážce, který bdí nad celou tratí. Když jsme k ní přišli, Bonie se zastavila, zvedla hlavu a chvíli ji pozorovala, jako by i ona cítila, že tohle místo má zvláštní energii.

Sníh byl sice čerstvý, ale pod ním se daly rozeznat známky minulého týdne – zimní řez révy. Krátké, čisté řezy na tažních, pečlivě ponechané očka. Teď už byla vinice znovu zahalená, jako by si po práci dopřála měkkou peřinu.

Zimní řez révy patří k těm tichým, ale naprosto zásadním úkonům, které určují podobu celé nadcházející sezóny. V době, kdy vinice spí pod sněhem a krajina se zdá být nehybná, se odehrává práce, která rozhoduje o kvalitě hroznů, vitalitě keře i dlouhověkosti celé vinice. Právě v zimě se totiž réva nejlépe tvaruje – míza stojí, rostlina je v klidu a každý zásah je pro ni nejméně zatěžující.

Řezem se reguluje množství oček, která na keři zůstanou. Každé očko představuje budoucí výhon a potenciální hrozen, a proto je důležité ponechat jich jen tolik, kolik keř skutečně zvládne uživit. Kdyby se nechal růst bez omezení, rychle by se změnil v neprostupnou změť dřeva, která by sice bujně rostla, ale plodila by málo a nekvalitně. Zimní řez tak udržuje rovnováhu mezi růstem a plodností – keř není přetížený, ale ani „přetučnělý“, a může se soustředit na zdravé, vyrovnané hrozny.

Součástí řezu je také omlazení keře. Odstraňuje se staré, neplodné dřevo a ponechává se jen to, které má nejlepší potenciál pro nový vinařský rok. Díky tomu réva lépe vyzrává, je odolnější vůči chorobám a celkově vitálnější. Správně provedený řez navíc udržuje keř v požadovaném tvaru, což usnadňuje veškeré další práce – od vázání přes letní zásahy až po sklizeň.

Zimní řez má ale i svou poetickou stránku. Je to práce, která se dělá v tichu, často v mrazivém vzduchu, kdy se člověk pohybuje mezi řádky a cítí, jak se krajina nadechuje před novým vinařským rokem. Každý čistý řez je příslibem budoucí úrody, malým rozhodnutím o tom, jak bude vinice vypadat na jaře, v létě i na podzim. A právě v tom spočívá jeho krása – v jednoduchém, ale hlubokém propojení člověka s rytmem přírody.

Bonie byla ve svém živlu. Sníh jí křupal pod tlapkami, občas se zastavila, zabořila čumák do závěje a pak se rozběhla vpřed, jako by chtěla obejmout celou krajinu najednou. Její stopa se vinula mezi řádky a dodávala vinici hravost, kterou zimní krajina často postrádá.

Když jsme vystoupaly na rozhlednu, otevřel se před námi obraz, který se neokouká. Bílé řádky se táhly až k horizontu, Kobylí pod námi působilo ospale a daleko na obzoru se rýsovaly další tratě, které čekají na svůj čas. Z výšky bylo vidět, jak pečlivě je krajina utvářená – člověkem, přírodou, ročními cykly.