Zimní ticho mezi řádky
Do vinice Nivky jsme vyrazily v
okamžiku, kdy čerstvě napadl sníh, který ještě nikdo nestačil prošlapat, a tak
se před námi rozprostírala nedotčená bílá krajina.
Uprostřed Nivek se zvedá
rozhledna Stezka nad vinohrady – dřevěná, vzdušná, přirozeně zasazená do rytmu
řádků. V zimě působí ještě výrazněji. Její silueta se ostře rýsovala proti
šedobílému nebi a připomínala strážce, který bdí nad celou tratí. Když jsme k
ní přišli,
Bonie se zastavila, zvedla hlavu a chvíli ji pozorovala, jako by i ona cítila,
že tohle místo má zvláštní energii.
Sníh byl sice čerstvý, ale pod
ním se daly rozeznat známky minulého týdne – zimní řez révy. Krátké, čisté řezy
na tažních, pečlivě ponechané očka. Teď už byla vinice znovu zahalená, jako by
si po práci dopřála měkkou peřinu.
Zimní
řez révy patří k těm tichým, ale naprosto zásadním úkonům, které určují podobu
celé nadcházející sezóny. V době, kdy vinice spí pod sněhem a krajina se zdá
být nehybná, se odehrává práce, která rozhoduje o kvalitě hroznů, vitalitě keře
i dlouhověkosti celé vinice. Právě v zimě se totiž réva nejlépe tvaruje – míza
stojí, rostlina je v klidu a každý zásah je pro ni nejméně zatěžující.
Řezem se
reguluje množství oček, která na keři zůstanou. Každé očko představuje budoucí
výhon a potenciální hrozen, a proto je důležité ponechat jich jen tolik, kolik
keř skutečně zvládne uživit. Kdyby se nechal růst bez omezení, rychle by se
změnil v neprostupnou změť dřeva, která by sice bujně rostla, ale plodila by
málo a nekvalitně. Zimní řez tak udržuje rovnováhu mezi růstem a plodností –
keř není přetížený, ale ani „přetučnělý“, a může se soustředit na zdravé,
vyrovnané hrozny.
Součástí
řezu je také omlazení keře. Odstraňuje se staré, neplodné dřevo a ponechává se
jen to, které má nejlepší potenciál pro nový vinařský rok. Díky tomu réva lépe vyzrává,
je odolnější vůči chorobám a celkově vitálnější. Správně provedený řez navíc
udržuje keř v požadovaném tvaru, což usnadňuje veškeré další práce – od vázání
přes letní zásahy až po sklizeň.
Zimní
řez má ale i svou poetickou stránku. Je to práce, která se dělá v tichu, často
v mrazivém vzduchu, kdy se člověk pohybuje mezi řádky a cítí, jak se krajina
nadechuje před novým vinařským rokem. Každý čistý řez je příslibem budoucí
úrody, malým rozhodnutím o tom, jak bude vinice vypadat na jaře, v létě i na
podzim. A právě v tom spočívá jeho krása – v jednoduchém, ale hlubokém
propojení člověka s rytmem přírody.
Bonie byla ve svém živlu. Sníh jí
křupal pod tlapkami, občas se zastavila, zabořila čumák do závěje a pak se
rozběhla vpřed, jako by chtěla obejmout celou krajinu najednou. Její stopa se
vinula mezi řádky a dodávala vinici hravost, kterou zimní krajina často
postrádá.
Když jsme vystoupaly na
rozhlednu, otevřel se před námi obraz, který se neokouká. Bílé řádky se táhly
až k horizontu, Kobylí pod námi působilo ospale a daleko na obzoru se rýsovaly
další tratě, které čekají na svůj čas. Z výšky bylo vidět, jak pečlivě je
krajina utvářená – člověkem, přírodou, ročními cykly.








